Marianne Brandt

László Moholy-Nagy brzy rozpoznal její jedinečný talent. Brandt, inspirovaná jím, studovala kovovýrobu mezi muži – a byla úspěšnější než někteří její spolužáci.

Marianne Brandt začala své umělecké vzdělání ve Výmaru v roce 1911 na soukromé umělecké škole. Poté byla přijata na Akademii výtvarných umění ve Výmaru, studovala malbu u umělců Fritze Mackensena a Roberta Weise a později sochařství u Richarda Engelmanna. V roce 1919 se provdala za norského malíře Erika Brandta. O rok později podnikla roční studijní cestu s pobyty v Paříži a jižní Francii. Brandt přišla do Státního Bauhausu ve Výmaru v roce 1923. Navštěvovala přípravný kurz u Josefa Alberse a László Moholy-Nagy a také hodiny u Paula Kleea a Wassily Kandinského. Pracovala také v kovodílně László Moholy-Nagy.

Již v roce 1926 navrhla první svítidla pro budovu Dessau Bauhaus. Od letního semestru 1927 vedla světelné zkoušky v kovovýrobě. Od května 1928 do 1. července 1929 byla Brandt vedoucím kovodílny. 10. září 1929 dokončila v kovodílně Bauhausu Diplom č. 2. Zde spolu s Hinou Bredendieck organizovala v letech 1928 a 1929 spolupráci s Körting & Mathiesen (Kandem) v Lipsku a se Schwintzer & Gräff v Berlíně. Zároveň navrhla mj. se svítidly Hinou Bredendieck pro sériovou výrobu.

Na konci roku 1929 opustila Bauhaus. Brandt pracovala v architektonické kanceláři Waltera Gropia od července do prosince 1929. Tam se podílela na návrhu interiéru sídliště Karlsruhe-Dammerstock. Poté vedla oddělení designu v Metallwarenfabrik Ruppelwerk GmbH v Gotha až do roku 1932. V letech 1933 až 1945 žila v Chemnitzu. V roce 1939 se stala členkou Říšské kulturní komory. Mart Stam ji v roce 1949 jmenoval lektorkou na Akademii výtvarných umění v Drážďanech. Do roku 1954 působila na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Berlíně-Weißensee. Zároveň v letech 1953 až 1954 dohlížela na výstavu „Německé užité umění NDR“ v Pekingu a Šanghaji. Proslavila se především průmyslovými výrobky z kovu a skla. Vytvořila také řadu fotografií a fotomontáží.